Kočičky

Sibiřská kočka je středně velká kočka s těžkým svalstvem, kocouři váží až 9 kg. Mají mohutné středně dlouhé nohy. Ocas je široký a silný, sbíhá se do poněkud zakulacené špičky. Hlava musí být stejně široká jako dlouhá. Uši jsou středně dlouhé a vrcholky vykazují rysí štětičky. Srst má sibiřská kočka středně dlouhou s hustou podsadou a delší, vodoodpudivou olejnatou svrchní srstí.

Povaha se v hrubých rysech podobá charakteru norské lesní kočce. Je přítulná a klidná. Udržují si svojí důstojnost. Sibiřské kočky velmi rády šplhají a ve šplhu vynikají. Jsou velmi inteligentní.

Původ

Sibiřské plemeno má jedinečné místo mezi ruskými kočkami. Většina historických pramenů udává, že plemeno kočky sibiřské je staré několik století. Existuje mnoho teorií, týkajících se historie sibiřských koček, z nichž asi ta nejpravděpodobnější je, že tato zvířata doprovázela nomadické kazachy z evropské části Ruska do hlubin Sibiře a později na Dálný východ. Další pohyb koček sibiřských směrem na východ zajistili sedláci, kteří se kvůli neúrodné oblasti evropské části Ruského císařství přesouvali do jižní části Sibiře a na Dálný východ. Charakteristický gen, který dává sibiřským kočkám jejich dlouhou srst, tak důležitou pro snášení krutých sibiřských zim, byl pravděpodobně buď z evropského severu nebo jihovýchodu např.Mongolska a Číny. Méně pravděpodobné teorie říká, že gen se objevil náhodným skřížením s divokými lesními kočkami. Pod vlivem krutého podnebí na kontinenu a náhlými dramatickými změnami teplot se postupněvytvářela mohutná svalnatá kočka s "kožichem", dlouhou a hustou srstí, která je lemovaná teplými barvami a mohutnou spodní srstí. Nejstarší zmínky o kočce sibiřské jsou v ruské literatuře z 2.pol.19.století a teprve na počátku 20.století se objevuje i v zahraničních pramenech. Příkladem je článek v novinách "Brehms Tierleben" z roku 1925, který se týká kočky Tobolkerské, jež se vyjímala svým mohutným tělem a dlouhou srstí a byla přivezena ze Sibiře (z oblasti Tobolsk). Na všechny kočky s huňatými kožichy a polodlouhou srstí mohou být spojovány se sibiřským plemenem. Vývoj studií historie koček v 80.letech v SSSR a v 90.letech v Ruské federaci se snažil najít normu pro sibiřské krasavice. Tyto normy, upřesněny díky úsilí odborníků a nadšených chovatelů, byly postupně přijaty a odsouhraseny všemi hlavními organizacemi zabývajícími se kočkami a povolily jim soutěžit na mezinárodní úrovni stejně jako zástupci dalších významných plemen. V minulých 10ti letech kočka sibiřská nikdy neztratila popularitu v zemi svého původu a stala se jedním z nejžádanějších plemen mezi mnoha mezinárodními milovníky koček.

čerpáno z překladu Anny Sharts (Sibirskaja Koshka od autorky Valentiny Nemyria)

Popis sibiřské kočky

Charakter postavy: Sibiřská kočka je středně velká, samice jsou drobnější a váží 4-6kg, samci pak 6-10kg.
Hlava - výrazná mírně prodloužená, uši středně velké,zaoblený čumák, který je stejně široký jako kořen ke špičce, mírně zaoblená brada, vousy mohutné a dlouhé, oči jsou mírně zešikmené a oválné.
Tělo - dlouhé,silně stavěné s pevnou srstí.
Končetiny - středně dlouhé a pevné, harmonické k tělu, tlapky jsou mohutné, kulaté, mezi prsty dobře osrstěné.
Ocas - silný, dlouhý, bohatě osrstěn a měl by dosahovat až k šíji Srst - odpuzuje vodu, je hlavním znakem předností tohoto plemene,je bohatá, přiléhavá a díky krycím chlupům neplstnatí, podsada je hustá a mastná,není náročná na údržbu,v létě je srst kratší a v zimě je mnohem hustší a delší s mohutným límcem, náprsenkou a kalhotkami. Nejrozšířenější zbarvení jsou stříbřité s kresbou a bílou skvrnitostí,vyskytují se i jednobarevné, dvoubarevné a s modrým řaděním, varianty s kresbou mají pigmentová víčka a orámování cihlového nosu.

Povaha: Sibiřské kočky jsou milé, přátelské, temperamentní - né však divoké, rády hovoří se svým člověkem, aktivně vyhledávají jeho přítomnost a dožadují se jeho pozornosti. Je to hrdé, důstojné a přírodně krásné plemeno a pro jejich odolnost k nemocem jsou velmi oblíbené. Velmi rády si hrají. S náší se dobře s ostatními kočkami a jsou to i dobří společníci pro psi. Ruští chovatelé tvrdí o sibiřkách, že dokáží odebírat od člověka negativní energii.

Péče o srst: Sibiřky jsou přírodní plemeno, a tudíž nepotřebují tolik péče o srst jako jiná plemena. Neměli by se koupat, aby jejich srst neztratila svoji charakteristickou drsnější texturu. Kartáčovat a česat je stačí 1x týdně. Proto aby měli kvalitní srst je dobré jim podávat vyváženou stravu, vitamíny nejlépe s přídavkem mořských řas.

Vystavování: Pravé sibiřky nejsou na výstavách agresivní, rády se předvádějí a posuzování snášejí s klidem. Je ale důležité, aby si už od kotečního věku zvykaly na výstavní prostředí. Pokud to zanedbáme budou pak kočky bázlivé,některé mohou být i agresivní ze strachu. Podle zbarvení se zařazují sibiřky do stejné skupiny jako mainská mývalí, norská lesní a turecká angola. Chov a zdraví: Sibiřky se mohou chovat i v panelovém domě. Proto, aby měla sibiřka kvalitní srst je dobré byt moc nepřetápět. protože mají kočky silné pouto ke svému člověku není vhodný voliérový odchov, negativně by se podepsal na povaze sibiřky. Sibiřky si rády hrají s vodou a jsou dobré ve šplhu. Sibiřka dospívá ve třech letech, u samců do té doby se to projevuje méně kvalitní srstí. Samice se zozvinou po prvním až druhém vrhu. První krytí se doporučuje ve věku 14 až 18 měsíců.

Strava: Základem stravy je převážně syrové maso hovězí,krůtí a kuřecí. 1x týdně může být i syrová ryba, granule, konzervy pro kočku. Hovězí maso je důležité , jeho žvýkáním se kočkám řádně vyvinou lícní svaly a zesílí brada. Pokud má kočka ráda vejce, můžete jí jednou týdne dát buď uvařené nebo syrové vajíčko. Jako doplněk stravy je dobré jim vysévat trávu.